2Srpen2016

Definice, přijetí a význam historicko-kritického přístupu

Descent_of_the_Modernists,_E._J._Pace,_Christian_Cartoons,_1922Jedním z předmětů, které jsem musel v minulém semestru absolvovat, byl předmět Exegeze Starého zákona. Velmi jsem se na něj těšil. Profesor tohoto předmětu, Robin Routledge, je asi nejvíce publikovaným profesorem, jakého jsem kdy měl. Velmi si cením jeho práce. Jeho texty jsou vždy excelentně zpracované a zdokumentované. Přemýšlím, že jej požádám o vedení své diplomky. Bohužel, nebyl jsem na jeho přednáškách jaksi ve své kůži. Celý týden jsem musel finišovat seminárku pro předchozí předmět, což mé pozornosti neprospělo.

Na Akademii jsem nyní nahrál seminární práci, kterou jsem v tomto předmětu vypracoval. Zadání byla předem daná a poněkud těsná na můj vkus. Zvolil jsem si definovat a zhodnotit historicko-kritickou metodu. Tohoto zadání jsem ale chtěl použít jako příležitosti k odpichu metodologické části své diplomky. Dal jsem si proto záležet a pokryl docela velké množství problémů. Asi až trochu moc.

V první části se snažím triangulovat mentalitu historicko-kritického přístupu v práci radikálního osvícence Barucha Spinozy (17. stol.), zakladatele starozákonní kritiky Johanna Eichhorna (18. stol.) a monumentální postavy starozákonní biblistiky Julia Wellhausena (19. stol.). Pro Spinozu byla historická kritika silou vytrhující Bibli z rukou autorit. Pro Eichhorna byla cestou, jak učinit Bibli opět relevantní v očích jeho osvícených současníků. U Wellhausena šlo čistě o vědeckou snahu vytvořit jasný a organizovaný rámec pro interpretaci dosavadních dat.

Toto mne přivedlo k závěru, že historická kritika chce (1) vždy pouze a jedině odkrýt historické okolnosti textu a že při tom (2) odmítá jakoukoli dogmatickou zátěž, která by se mohla snažit informovat její práci. Historická kritika chce vždy sama přijít na to, jak to doopravdy bylo.

Ve druhé části se zabývám přijetím historické kritiky v různých kontextech.

  • Konzervativními evangelikály byla historická kritika přijímána negativně. Byla chápána jako cosi, co nahlodává křesťanské doktríny, zvláště doktrínu o neomylnosti Písma. Popírání historicity a tradičního pojetí autorství podle konzervativních evangelikálů zbavuje Písmo jeho autority.
  • Řada biblistů vznesla proti historické kritice metodologické námitky. Typickým příkladem je odmítání kritiky zdroje u Umberta Cassuta a Roberta Whybraye. Pro Cassuta je kritika zdroje zbytečně komplikovaným řešením individuálních textových problémů, které lze daleko lépe vysvětlit pozorným čtením původního textu. Whybray zas upozorňuje na nesrovnalost při definici kritérií pro rozeznání zdrojů v textu. Klasická dokumentární hypotéza totiž definuje zdroje J, E, D a P na základě různých stylů, dublet či božích jmen, aniž by připustila, že tato různorodost mohla být přítomna i v původních zdrojích J, E, D a P. David Clines zase naříká, že zatímco se bavíme o neuchopitelných problémech formace textu, unikají nám jeho významy.

Biblisté jako Cassuto a Clines uhodili hřebíček na hlavičku, když poukázali na neschopnost historické kritiky dopátrat se jakéhosi použitelného významu textu. Historická kritika nebyla navržena k tomu, aby sloužila církvi. Je to nástroj k odkrytí původního světa a procesu, v němž text vznikal, nikoli nástroj pro afirmaci nějakých doktrín. Sám Wellhausen uznal, že jeho vědecká práce „zneschopňuje jeho žáky pro vykonávání úřadu evangelických duchovních“. Je to ale proto, že je historická kritika špatná? Ačkoli jsem kdysi zastával jiný názor, dnes říkám, že ne. O tom však až níže.

Druhá část pokračuje a končí delším pojednáním o teologické exegezi. Pod pojmem teologická exegeze mám na mysli projekt, který začíná tam, kde historická kritika konči. Teologičtí exegeté jsou si vědomi toho, že historická kritika není schopna přinést církvi jakýkoli kloudný křesťanský význam textu. Je to proto, že historická kritika není křesťanská. Není ničí. Aby se tedy exegeta vymanil z toho, čemu John Barton říká „područí Troeltschovo“ (T. byl radikální kritik 19. stol.), musí se v lidských slovech Bible poplatných historicko-kritickému bádání pokusit zaslechnout Boží slovo. Tím, kdo se jako první pokoušel Boží slovo takto poslouchat ve slovech lidských, byl Karl Barth, dle mého zakladatel teologické exegeze. Jako exegeta na něj navázal Brevard Childs. Ten chtěl dát historické kritice za pravdu a viděl v ní smysl, na druhou stranu však chtěl vyjít vstříc i teologickému svědectví Písma. Aby toho docílil, přesunul těžiště exegeze z debat o historii textu do současnosti, kdy nám na stole leží finální forma Bible. Pouze finální forma Bible, čili kánon Písma, je svědkem celé historie inspirace. Childs tak sice může dát za pravdu kritickým teoriím, ale jsou to pro něj jen písmenka, která o něčem vypovídají pouze ve vazbách slov a vět. Dalším krokem je přístup Waltera Brueggemanna, který adoptoval Childsův přístup, ale rozšířil jej o jeden podstatný článek. Zatímco pro Childse bylo kanonické formování u konce, pro Brueggemanna nikdy neskončilo, protože k němu dále dochází ve vykladačově imaginaci. Představivost vykladače Bible je pokračováním kanonického formování Písma. Dalšími příklady teologické exegeze jsou Richard Hays a Walter Moberly.

Historická kritika je modernistické mentality. V jejím jádru je silný objektivismus, snaha dospět k definitivní pravdě o tom, jak to skutečně bylo. Teologická exegeze je podle mého názoru v jádru postmoderní. Snaha vytěžit z minulosti původní význam zamýšlený autorem je nahrazena prací s finální formou, u níž již ne autor, ale čtenář říká, jak tomu bude. Ozývá se nám zde Paul Ricoeur a jeho „sémantická autonomie psaného textu“. Samozřejmě, Childs nebyl žádným postmodernistou. Ale pokud oddělíme jeho samotný reformovaný výklad od kanonického přístupu, jenž měl jeho výkladu otevřít cestu, začne jeho kanonický přístup otevírat cestu řadě dalších postmoderních výkladů. Svým způsobem je tedy Childs prototypem postmodernisty.

V poslední části se zamýšlím nad významem historické kritiky pro výklad Bible. Tvrdím, že bohužel pro skeptiky je Bible i po aplikaci těžkotonážní historické kritiky náboženskou knihou. Náboženský význam se neztrácí. Ať je autorem J nebo D, ať je to 10. nebo 4. století, ať je to vědecký souhrn nebo poezie, ať jich bylo 600 000 nebo 6 000, náboženské svědectví se neztrácí. Tento náboženský výstup lze podle mně restaurovat a teologicky dále kontemplovat. Moment restaurace a kontemplace je důležitý, protože právě v něm historická kritika končí a teologická exegeze začíná.

Netvrdím tedy, že by byla teologická exegeze špatná. Nemyslím si to ani o historické kritice. Myslím, že je potřeba dospět k rovnováze mezi synchronním a diachronním studiem, tj. mezi pozorným čtením finální formy samotného textu a studiem jeho formace. Jako příklad uvádím opět Childse a holandského biblistu Ebele Talstru. Talstra říká, že vykladač musí nejprve podniknout synchronní a pak teprve diachronní práci. Nejprve pozorné čtení, pak historický ponor. S tímto nesouhlasím. To, co se Talstrovi nepovedlo, je ukázat, jak potom diachronní práce informuje synchronní data. Podle mého synchronní nesmí předcházet diachronnímu, ale diachronní synchronnímu, jako kůň předchází vůz. Historická kritika je koněm, který má za úkol přivézt teologického exegetu na start jeho práce.

Jako příklad uvádím exodus a dobytí Kenánu. Práce textové kritiky a studium historického pozadí nás přivede na začátek: Pravděpodobnějším je menší exodus a pozvolné dobývání/usazování v Kenánu. Pak přichází na scénu Richard Friedman a jeho zvláštní, leč nesmírně poutavá hypotéza. Friedman kombinuje pozorné čtení s kritikou zdroje, když říká, že Píseň od moře a Debořina píseň jsou nejstaršími částmi Starého zákona a že zatímco Píseň od moře nehovoří o masivním exodu a nezmiňuje Izrael jako národ, Debořina píseň nezmiňuje levity. Za pomoci dalších argumentů z pozorného čtení Friedman tvrdí, že z Egypta vyšli pouze levité, kteří v Kenánu zapůsobili na uctívače Éla, smísili se s nimi a dali vznik Izraelskému náboženství. Friedmanova práce je příkladem spolupráce synchronního a diachronního přístupu. Oba přístupy se navzájem umožňují.

Na závěr si dovolím podotknout, že můj názor na historickou kritiku se v posledních dvou letech změnil. V roce 2014, když jsem ještě neměl přístup k mnohé literatuře, napsal jsem několik textů, v nichž jsem historickou kritiku nijak nešetřil (např. zde nebo zde). Činil jsem velmi přísný rozdíl mezi gramaticko historickou a historicko kritickou metodou, přičemž to první bylo v pořádku a to druhé čímsi nevítaným. Nebudu popisovat přesné nuance mé konverze. Musím také poznamenat, že jde nejspíše o jedinou zásadní věc, na níž jsem od ledna 2014 změnil názor. Myslím si, že činění přísného rozdílu mezi gramaticko historickou a historicko kritickou metodou je umělé. Nejsem již zcela přesvědčen, že svobodné akademické studium Bible je pod vlivem jakési konspirace, která nám chce ukrást naši starou víru. Jak jsem naznačil, historická kritika je koněm, který teologického exegetu odveze na místo jeho práce. Není to zlá moc, je to svobodný a v ideálním případě nezaujatý přístup. Mnoho problémů, které na historicko kritické metodologii konzervativci vidí, je fiktivních. Pentateuch neztratí na váze, pokud jej nenapsal Mojžíš. Prorocké knihy nebudou méně prorocké, pokud byla některá proroctví určena pro prorokovu současnost. Exodus není méně důležitý, pokud okolo Sinaje netábořily dva miliony lidí. Bible je krásná a pravdivá kniha. Kéž nám neustálé apologetické handrkování tuto krásu a pravdivost nezastíní.

Práci naleznete na Akademii. Jako vždy uvítám feedback.

Článek „Definice, přijetí a význam historicko-kritického přístupu“ okomentován 10×

  1. Pár trochu nesourodých reakcí: Moc nerozumím tomu, proč jste se odklonil od pevného spojení historicity a víry, které zastáváte v dřívějších článcích. Osobně mi přijde nelogické stavět osobní víru na textu, který musím mít jako zastánce historické kritiky za objektivně historicky falešný, přestože se sám tento text prezentuje jako pravdivý (a jako takový je nezřídka potvrzován samotným Ježíšem!). Jak můžete říci, že bible je pravdivá, když máte zato, že konkrétní údaje v ní jsou historicky falešné? Nenapsal-li Pentateuch Mojžíš, neztrácí na váze i samotný Ježíš, který si to (mylně) myslel (Lk 20,37)? — Glosa k Vašemu příkladu Friedmannovy hypotézy: Dovedete si představit, že by nějaký historik starověkého Říma vzal dvě básně Livia Andronica a na základě toho, co v těchto básních není (!), by vytvořil alternativní hypotézu o počátcích Říma? A dovedete si představit, že by takovou hypotézu akademické prostředí bralo vážně? — Osobně pokládám za metodologicky naprosto nesprávné to, co mi vyvstalo například při čtení Finkelsteinových knih: jakákoli sebedivočejší hypotéza je vždy lepší, než historické podání Bible (to je vždy zpochybňováno až do krajnosti, dokud není stoprocentně potvrzeno mimobiblickými důkazy).

    • Kritický názor na jakoukoli věc vychází z jejího prozkoumání a ze zjištění problémů. Kritika se snaží tyto problémy vysvětlit, nic víc. Pokud víra stojí jen na absolutní historicitě a doslovném datování, pak její základ tváří v tvář realitě není příliš pevný.

      • Lk 20,37 nedokazuje, že Mojžíš je autorem Pentateuchu, ani to nesvědčí o historicitě onoho příběhu. Termín „Mojžíšův zákon“ je podle mně eponym. Brát v tomto Ježíše za slovo je asi jako dokazovat, že Pavel ve Fp 2,10 vyučuje nějakou geologickou vrstevnatost nebe-země-peklo.
      • Čistě biblicky: Považte Dt 34 a 1S 11,25. Kdo je zde autorem Tóry?
      • Starověký Řím není starý Izrael. Paralelu bych viděl spíš u homérských studií, kde hypotézu Homérova autorství Iliady na akademické půdě nikdo „nebere vážně“.
      • Finkelstein je archeolog, ne biblista. Jeho hypotézy jsou založené na velmi pečlivém výzkumu vybraných osídlení a na hodnocení důkazů. Možná Vás to překvapí, ale ve srovnání s mnoha křesťanskými biblisty je nevěřící archeolog Finkelstein poměrně konzervativní. Jediná vada jeho metodologie je, že není inerantista.
      • Že chce Bibli někdo zpochybnit, toť konspirační paranoia. Řekněte, pokud by se opravdu vykopala Tóra v akkadštině nebo v paleohebrejštině z 15. stol. př. Kr. (což by bylo naprosto senzační, protože v tomto období Izrael podle všeho neměl potřebnou intelektuální infrastrukturu pro sepsání a předávání takového díla a možná ještě vůbec neexistoval), koho by to přivedlo k víře v Boha, neřku-li ke křesťanství?
        • K prvnímu odstavci: Myslím, že problém HK teologů je v tom, že 1) některé problémy uměle vytvářejí 2) existující problémy vysvětlují teoriemi odporujícími Písmu, ačkoli se nabízejí přijatelné či dokonce přijatelnější teorie, které jsou s Písmem v souladu. Moje víra nestojí JEN na historicitě Bible, ale je s ní nerozlučně a neroztržitelně spojena, neboť se vztahuje k Božímu jednání v konkrétních místech a časech (především v životě Kristově).
        • K první odrážce: přiznávám, že jsem nezvolil nejvhodnější text (vzal jsem v úvahu český ek. překlad „…naznačil i Mojžíš ve vyprávění…“ a nenahlédl do řeckého originálu, kde to tak zřejmé není). Na druhou stranu, myslím, že panuje všeobecný konsenzus, že Ježíš, stejně jako všichni jeho současníci, v Mojžíšovo autorství Pentautechu věřil. — Obecně si myslím, že je neslučitelné zároveň tvrdit, chci následovat Ježíše jako jeho učedník, a nenásledovat Ježíše v jeho způsobu nakládání s Písmem, resp. přistupovat k Tanachu způsobem HK, který se Ježíšovu přístupu meritorně protiví (odkazuji v podrobnostech na knihu Michala Kluse „Je psáno…“ s podtitulem „čím bylo Písmo pro Ježíše a čím může být pro nás“, Č. Těšín 2003 [http://www.obalkyknih.cz/…oc/75713/pdf])
        • Ke druhé odrážce: Asi oba víme, že existují plausibilní konzervativní vysvětlení problému Dt 34, řeší ho už Filón či Mišna. Text 1 S 11,25 nee­xistuje, asi jste se přepsal…
        • Ke třetí otázce: Užitou paralelou jsem chtěl dát vyniknout absurditě Friedmannova postupu. Asi bezúspěšně… :-(
        • Ke čtvrté otázce: Kupříkladu Finkelsteinovy divoké teorie o králi Davidovi se dle mého soudu opírají na mnohoznačných nálezech (které lze interpretovat na tisíc způsobů) a spoustě fabulace. Je pravdou, že v pozdějších obdobích, kde je už je řada mimobiblických archeologických nálezů s jednoznačným poselstvím, tyto nálezy respektuje.
        • K páté otázce: (Nejdříve poznámka na okraj: Jaká intelektuální infrastruktura chyběla Mojžíšovi, vyučenému „ve vší moudrosti egyptské“ [Sk 7,22] k napsání Tóry?) — Vámi popisovaný nález by jistě sám o sobě nikoho k víře nepřivedl, neboť k víře přivádí Duch svatý, ovšem vždy skrze Slovo Boží. — Obhajoba bezchybnosti Bible sama o sobě nikoho k víře nepřivede, na druhou stranu je myslím zjevné, že zpochybňování Bible už od víry odvedlo tisíce lidí. Proto, když v církvi vyučujte jiné, bojte se sám sebe, abyste pro své žáky nebyl zdrojem odpadnutí. (Omlouvám se za poněkud tvrdé vyjádření, nenapadlo mě, jak to napsat jemněji.)
          • Pokud je Vaše víra nerozlučně spojena s historicitou Bible, byla by přidušena, pokud by byla historicita některých částí Bible spolehlivě vyvrácena? Pokud ano, pak Vaše víra opravdu na historicitě Bible stojí. Pokud ne, pak se nemusíte o historicitu prát a můžete zaujmout velkorysejší přístup, například jako Childs, o němž jsem v této práci psal.
          • Friedman se pokouší o hypotézu historického exodu. Předpokládá se, že posluchač Friedmana již ví o problémech, jako jsou příliš velké počty Izraelců při exodu a naprostá absence mimobiblických důkazů o exodu. Proto i když Friedman není zrovna ten, kdo by ve svém oboru udával tón, nebrat jeho příspěvek vůbec „vážně“ je (na akademické půdě) na hraně soudnosti. Ty probémy zde prostě jsou a návrhy jejich řešení je potřeba hodnotit podle toho, zda tyto problémy řeší, nebo k nim přidávají. Friedmanův návrh z tohoto hodnocení pravda nevychází nejlépe, ale je dobrou ilustrací jakési umírněně konzervativní sna­hy.
          • Ano, máte pravdu, že židé v prvním století věřili v Mojžíšovo autorství Pentateuchu. Je otázkou, zda to učí i Nový zákon. Ani Štěpán ve Sk 7 netrvá na tom , že Mojžíš je autorem. Tvrdí, že byl „vzdělán ve vší egyptské moudrosti“, což byla moudrost egyptská, nanejvýš akkadská, ne však hebrejská. Bibliční pisatelé často dávají najevo názory, které jsou velmi chybné a my jsme potom rádi, když pomocí exegeze zjistíme, že Bible tento autorův názor autoritativně nezastává. Juda si například myslel, že knihu Enochovu napsal „Henoch, sedmý od Adama“ (Ju 1,14), což jednoduše není pravda. Několikrát v Bibli vidíme představu světa, která se značně liší od koperníkovské a pozdější astronomie (např. Gn 1, Fp 2,10) a jsme rádi, že Bible tyto věci neučí, jen zmiňuje. S Mojžíšovým (nebo Henochovým) autorstvím je to podobné. V Bibli neexistuje místo, které by explicitně potvrzovalo Mojžíšovo autorství celého Pentateuchu.
          • Ano, existují plausibilní vysvětlení problému Dt 34. Nejplausi­bilnější z nich je, že to Mojžíš nenapsal. To mne přivádí k jednoduché úvaze. Pokud Mojžíš nenapsal některé části Pentateuchu (Nu 12,3) kolik jich nenapsal dohromady? Když jsem se přepsal, myslel jsem 1S 10,25. Samuel tam zapsal to, co by mohlo odpovídat pravidlům v Dt 17.
          • Děkuji za reakci.

            • Nemám problém říci, že moje víra na historicitě Bible stojí. Vadilo mi užití slova „jen“ (což jsem i graficky zvýraznil). Moje víra totiž není redukována jen na přesvědčení o bezchybnosti Bible, ale toto přesvědčení je její integrální součástí.
            • Myslím, že Ježíšovo přesvědčení o Mojžíšově autorství Pentateuchu z Jeho výroků implicitně vyplývá („obětuj dar, který Mojžíš přikázal“, „Mojžíš vám dovolil propustit manželku“, „Mojžíš řekl: ‚Cti svého otce“, „Nedal vám Mojžíš zákon?“, „Mojžíš vám dal obřízku“ atd.) Nemám problém akceptovat, že Dt 34 napsal někdo jiný (třeba Jozue), protože to není v rozporu s tím, co o Mojžíšově autorství lze dovodit z Ježíšových výroků. Mám problém akceptovat liberální mainstreamový názor, že Pentateuch je slepencem mnoha zdrojů, který byl zkompilován v době poexilní a Mojžíš (který možná ani neexistoval) rozhodně není původcem jeho podstatné části.
  2. Bible je krásná a pravdivá kniha. Jenže krása pro každého může znamenat něco jiného a slovo pravda je pro mnohé elastické, jak je zrovna potřeba.

    • Vidíš, tohle je ten důvod, proč už nechci psát krásné, pravdivé a okřídlené průpovídky na závěr článku. Lidi to pak různě přetřásaj.

      Ale máš pravdu. Ta pravdivost a krása může znamenat mnoho nesourodých věcí. Já jsem ji v poslední době objevil například v analýze narativu a v četbě v původním jazyce. Člověk objevuje poklady, které předtím neviděl, aniž by se musel strachovat o apologetické problémy. Nechápej to jako laciné „už mě to nezajímá, Bible je pro mně najednou jen pěkná básnička“. Tak to není. Jde jen o těžiště zájmu.

  3. Pingback: My Paper on Historical Criticism — Sęlâ Diet