29Říjen2017

Stručný přehled názorů na milénium

Upozornění: V tomto článku jsem vycháze z jeho starší verze Úvod do milenialismu (říjen 2013), kterou jsem však značně upřesnil a aktualizoval. Tento článek by měl vyjít i v ŽvK.

lords-2nd-coming
Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení; nad těmi druhá smrt nemá pravomoc, nýbrž budou kněžími Božími a Kristovými a budou s ním kralovat tisíc let. (Zj 20,6)

Církev během celé své historie samu sebe chápala jako archu, která proplouvá obdobím, jenž je ze všech období dějin světa již to úplně poslední. Tomuto období se říká eschaton – poslední čas. Eschatologie je proto oblastí teologie, která zkoumá strukturu tohoto času a potažmo i úlohu, kterou v jeho plynutí zaujímá Kristus, svět a církev. V biblické tradici, kterou nám předali pisatelé Nového zákona, sice nevidíme přesné vzorce pro výpočet délky tohoto období, vidíme však indicie, které nám mohou pomoci sestavit alespoň rámcový jízdní řád, podle nějž se poslední věk naplňuje a případně chýlí ke konci.

Jak už to bývá, čtenáři Bible se za posledních dva tisíce let nemálo činili a zanechali po sobě velmi dlouhou řadu více či méně schůdných vysvětlení toho, jak se má eschatologie pojímat. Z důvodu stručnosti se v tomto přehledu zaměřím pouze na názory, které jsou v současnosti populární mezi evangelikály. Klíčovou otázkou, kterou si evangelikální biblický teolog pokládá, je otázka příchodu milénia, tj. tisíciletého království. O miléniu se píše pouze ve Zjevení 20,1–10, byť jednotlivé názory na tuto pasáž se opírají i o jiné biblické pasáže (Da 9,22–27; Mt 24; Mk 13; Lk 17,20–37; J 5,19–29; Sk 24,15; 1Kor 15,51–52; 1Te 4,13–5,11; 2Te 2,1–10). Ony názory jsou tři: premilenialismus, amilenialismus a postmilenialismus.

Premilenialismus

Ne všichni premilenialisté se shodnou na tom, zda knihu Zjevení chápat spíše symbolicky nebo spíše jako popis budoucnosti1. Všichni ale zastávají názor, že ve Zjevení 19–20 se popisují budoucí události v jejich přesné časové posloupnosti. Premilenialista proto věří, že Kristus se navrátí na zem, zvítězí nad silami zla (Zj 19) a pak nastolí milénium, které začíná vzkříšením svatých (Zj 20,4) a končí vzkříšením bezbožníků k poslednímu soudu (Zj 20,12). Většina premilenialistů dále věří, že před miléniem proběhne tzv. velké soužení, během nějž bude zjeven „ten člověk bezzákonnosti, syn záhuby“ (2Te 2,7n) a že před miléniem také proběhne vytržení, kdy budeme „naráz proměněni“ do nepomíjitelných těl (1Kor 15,52n). Neshoda nastává v otázce posloupnosti těchto dvou událostí.

Pretribulacio­nismus2 říká, že církev bude vytržena před velkým soužením. Kristův druhý příchod je tedy dle tohoto názoru dvoufázový. Nejdříve se Kristus vrátí pro církev a pro ty, kdo zesnuli v Pánu (1Kor 15,52), pak na zemi proběhne velké soužení, vláda Antikrista, vylití Božího hněvu, a teprve potom se Kristus vrátí podruhé, opět vzkřísí ty, „kteří se nepoklonili šelmě“ (Zj 20,4) a nastolí svou tisíciletou vládu.

Posttribulaci­onismus říká, že církev bude vytržena až po velkém soužení, avšak hned co se v oblacích setká s Pánem (1Te 4,17), vrátí se s Ním v Jeho slavném druhém příchodu, aby s Ním soudila svět (1Kor 6,2; Zj 20,4). Druhý příchod a první vzkříšení tedy dle posttribulacionismu nejsou dvoufázové, což lépe zapadá do schématu ve Zjevení 20. K předpokladu, že k vytržení dojde až po velkém soužení, dochází posttribulaci­onismus několika cestami. (1) Za prvé proto, že posttribulacionální premilenialismus byl až do 4. stol. většinovým názorem církve3. (2) Za druhé proto, že soužení je dle Nového zákona standardní křesťanskou zkušeností (J 16,33; Sk 14,22). (3) Za třetí proto, že soužení již nastalo. Pro člověka čelícího brutálnímu komunistickému či islámskému režimu je soužením každý nádech, pročež je obtížné vysvětlovat mu, že toto zatím ještě velké soužení není. Keener například uvádí, že během protikřesťanských represí v Číně se pod vlivem pretribulacionismu mnoho křesťanů domnívalo, že velké soužení již nastalo a oni že propásli vytržení4. Tak to ale nebylo! Spolu s řadou posttribulacionistů se domnívám, že velké soužení může být již jen krátké a náhlé vyvrcholení toho soužení, jemuž církev čelí již od počátku5 a v němž se nalézáme i my.

Rozdíly mezi pre- a post- tribulacionismem mají velmi často hlubší teologický základ. Pretribulacionismus bývá spojován s dispenzacio­nalismem a posttribulaci­onismus s protichůdnou smluvní teologií. Dispenzaciona­lismus říká, že všechna starozákonní zaslíbení pro Izrael se musí doslova naplnit. Pokud tedy o zemi Kenán Hospodin slibuje, že ji dá Abrahamovi a jeho potomstvu (Gn 12,7) či pokud Davidovi slibuje, že jeho „trůn bude navěky pevně stát“ (2S 7,16), musí se to naplnit na fyzickém Izraeli, a to během milénia6. Smluvní teologie říká, že zaslíbení daná Izraeli se naplnila v nové smlouvě na církvi. Děti Abrahamovy jsou ti, kdo jsou ospravedlněni z víry (J 8,39; Ga 3,29). Zaslíbená země je Království Boží, které je mezi námi (Lk 17,21) a také pozemské Kristovo království během milénia. Chrámový kult zcela „pohltil“ Kristus jako Nejvyšší Velekněz (Žd 9,11n). Kristus je Davidův právoplatný dědic a kraluje navěky (Lk 1,31nn).

Dispenzacionalismus je svými úvahami veden k závěru, že věk církve je jakousi „závorkou“ v Božím plánu s fyzickým Izraelem. Tato závorka začíná v okamžiku, kdy židé odmítli Kristovu nabídku obnovení pozemské davidovské monarchie a končí v okamžiku pretribulačního vytržení, kdy bude církev ze světové scény vzata a děj se bude opět soustředit pouze na Boží plán s Izraelem7. Kovenantální teologie naopak tvrdí, že vrcholem postupného zjevení je církev. Píše-li tedy Pavel, že Izrael má být v budoucnu opět naroubován na ušlechtilou olivu, tj. na Krista (Ř 11,23n), podle kovenantálního teologa se zde nemyslí, že židé budou spaseni jako židé (viz malé „ž“), ale že mnoho židů konvertuje ke křesťanství a stanou se součástí církve, až „pohledí na toho, kterého probodli“ (Za 12,10)8!

Letniční autoři jsou v názoru na chronologii vytržení rozděleni. Jeden z prvních letničních systematiků E. S. Williams (1885–1981) a vlajkový klasický letniční teolog Stanley M. Horton (1916–2014) byli pretribulacio­nisty9. Podobně se na to díval Rudek Bubik blahé paměti10. Již v Systematické teologii od Hortona však Gary B. McGee odmítá dispenzacionalismus v jeho rozlišení Izraele a církve jako protiletniční, protože znemožňuje letniční výklad Skutků 2,1611. Od letničního nedispenzacio­nálního pretribulacionismu je však jen krůček k posttribula­cionismu, neboť bez rozlišení svébytné role fyzického Izraele během velkého soužení máme pro pretribulační vytržení o podstatný důvod méně. Progresivnější letniční a charismatiční odborníci jako Craig S. Keener12 či J. Rodman Williams13 jsou proto posttribulaci­onisty. V českém letničním prostředí zastupuje posttribulaci­onismus autor tohoto článku, dále Stašek Bubik, Aleš Franc či Bohuš Wojnar ve své zdařilé přednášce o biblické eschatologii.14

Amilenialismus

Amilenialismus tvrdí, že tisícileté království je symbolem toho, co probíhá v srdcích věřících již od počátku církve. Satan je dle amilenialistů spoután Kristovým dílem spásy (Zj 20,2), takže nemůže obelhávat národy. Vzkříšení svatých je chápáno jako znovuzrození (srov. J 3,3 se Zj 20,6). Kristus kraluje v nebi a opět přijde, avšak ne k ustanovení pozemského království, ale k soudu před velkým bílým trůnem, k všeobecnému vzkříšení a ke stvoření nového nebe a země (Zj 20,11–15).

S trochou nadsázky by se dalo říci, že amilenialismus je prostě posttribulaci­onismus bez milénia. Právě proto Millard J. Erickson píše, že pokud by posttribulacionista přehodnotil svůj výklad Zjevení 21 a zjistil, že Bible neposkytuje dostatečný základ pro víru v pozemské tisícileté kralování Krista, mohl by snadno přeběhnout k amilenialismu a technicky zůstat posttribulaci­onistou15. I Keener jako posttribulacionální premilenialista nabádá k toleranci amilenialismu, při němž vidí značnou biblickou podporu16. Hlavním argumentem ve prospěch amilenialismu je, že pokud chápeme knihu Zjevení spíše jako sérii symbolických náčrtů zkušenosti církve a ne jako doslovný „jízdní řád“, pak není velký důvod domnívat se, že by milénium ve Zjevení 20,4 muselo být budoucí17. Pokud navíc začneme studiem ostatních novozákonních pasáží, se zmínkou o miléniu se v nich nesetkáme! Pokud však začneme u Zjevení 20, vidíme spíše zřetelnou podporu premilenialismu. Ve Zjevení 20 se například píše o dvou vzkříšeních (Zj 20,4nn.12nn). Amilenialismus je zde často nucen tvrdit, že první vzkříšení je duchovní a teprve druhé je fyzické. Tento předpoklad není ničím ospravedlněn18, dlužno však podotknout, že amilenialisté nenechávají tuto výtku bez odpovědi19.

Amilenialismus je mezi křesťany nejšířeji zastoupen20. Mezi evangelikály je nejvýrazněji zastoupen těmi, kdo se hlásí k odkazu reformátorů, není to však pravidlem.

Postmilenialismus

Postmilenialismus je podobný amilenialismu když říká, že milénium je třeba řadit před druhý příchod Páně. Zatímco však amilenialista milénium zduchovňuje, postmilenialista se domnívá, že je potřeba jej fyzicky nastolit ještě před druhým příchodem Krista. Postmilenialismus je tedy veskrze optimistický světonázor. Pokud si někteří premilenialisté si nedokáží představit budoucnost bez katastrof a pronásledování, postmilenialisté očekávají, že církev proroste do světských sfér vlivu, načež na světě převládne dobrá vůle a poslušnost Bohu.

Problémem postmilenialismu jsou „sýčkující pasáže“ (např. Mt 24,30) a pronásledování církve, které je napříč dějinami konstantní. Druhým problémem postmilenialismu je zklamání, k němuž může vést. Je příznačné, že postmilenialismus byl populární v USA v 18. a 19. století, tedy v době velkých probuzení a společenského rozmachu, avšak že ve dvacátém století byl po dvou světových válkách většinou opuštěn21.

Na teologické scéně je výjimkou J. Marcellus Kik, jemuž jde o návrat k postmilenialismu princetonských teologů 19. století a Rousas Rushnoody, který chce obnovovat starozákonní pořádky v současném společenském kontextu. Teprve „po triumfu křesťanství“, píše Kik, se „na zemi očekává druhý příchod Páně“22. Mezi charismatiky se s postmilenialismem setkáváme ve formě tzv. dominionismu (teologie panství), která říká, že díky Kristovu vítězství nad satanem má dnes církev jak autoritu nad duchovním světem, tak i schopnost podmanit si všechny oblasti běžného života23. Právě toto vede Carlose Anacondiu k tomu, aby přikázal komárům odletět a neobtěžovat návštěvníky jeho bohoslužby24! Dominionismus očekává na konci času velké charismatické probuzení (tzv. „pozdní děšť“) a věří, že jakmile si církev uvědomí svůj potenciál panovat na zemi skrze moc Ducha svatého, bude schopná nastolit pozemské Boží království a s ním věk milénia. Mentalitu dominionismu vidíme i v Hnutí víry s jeho důrazem na fyzický blahobyt zajištěný duchovní autoritou. Stejnou mentalitu můžeme spatřit v hnutí Novoapoštolské reformace, jehož protagonisté se pokládají za vůdce vybavené mimořádnou duchovní autoritou pro vedení „Jóelovy armády“ do triumfu v duchovních bitvách tohoto věku25.

Ačkoli tedy postmilenialismus v současnosti většinou není jasně doktrinálně vycizelován, jeho étos se objevuje v bohulibých snahách o ovládnutí pozemských struktur a zdrojů křesťany. Spadá sem například předvolební agitace ze strany křesťanských vůdců a apel na aktivnější angažmá křesťanů v politice. Spadají sem pokusy o masmediální kristianizaci společnosti namísto získávání učedníků. Spadá sem očekávání velkého probuzení namísto velkého soužení. Spadají sem písně, které hovoří o pozemském triumfu církve (/: Vzhůru, pojďme, obsadíme zemi, :/ ×3 … jistě se jí zmocníme!). Tyto tendence pokládám za vesměs scestné. Pokud sám Ježíš říká, že Jeho království není z tohoto světa (J 18,36), kdo jsou ti, kdo chtějí církev vést ke společenskému či politickému triumfu? Pozitivním aspektem těchto charismatických výstřelků, jak jej vyjádřil McGee, je, že se jimi ukazuje potřeba diskuse o úloze křesťanů ve společnosti26. Nemáme-li, jak tvrdím já, usilovat o viditelný triumf (takto postmil.), máme se snad uzavřít jako vlak projíždějící nepřátelským územím, očekávajíce dosažení triumfu v budoucnosti (takto premil.), nebo se soustředit na triumf, který Kristova vláda slaví v našich srdcích (takto amil.)? Odpověď na tuto otázku má potenciál zcela změnit tvář denominace či místního společenství. Současná generace letničních, jak se zdá, tuto odpověď teprve promýšlí.


1 GUNDRY, Robert H., 1994. A survey of the New Testament. 3rd edition. Grand Rapids, MI: Zondervan. ISBN 978–0–310–59550–2. Strana 462.
2 Zde nutno pro zevrubný přehled doporučit ERICKSON, Millard J., 1992. Contemporary options in eschatology: a study of the millennium. Grand Rapids, MI: Baker Book House Company. ISBN 978–0–8010–3442–8. Strana 125 a dále.
3 ERICKSON, 148–51; KEENER, Craig S., 2000. Revelation. Grand Rapids, MI: Zondervan. NIVAC. ISBN 978–0–310–23192–9. Strana 539–40 (ebook).
4 KEENER, s. 190 (ebook).
5 WILLIAMS, J. Rodman, 1992. Renewal theology. Grand Rapids, MI: Zondervan. ISBN 978–0–310–24290–1. Strana 380.
6 RYRIE, Charles C., 1995. Dispensa­tionalism. Revised and expanded. Chicago: Moody Press. ISBN 978–0–8024–2187–6. Strana 119–121 (ebook).
7 RYRIE, s. 80, 145 (ebook).
8 LADD, George E., 1964. Israel and the Church. Evangelical Quarterly. 36(4), 207–213. Strana 213.
9 WILLIAMS, Ernest S., 1981. Systematic theology III: Pneumatology, ecclesiology, eschatology. Springfield, MO: Gospel Publishing House. ISBN 978–0–88243–643–2. Strana 192–3; HORTON, Stanley M., 2001. Poslední věci. In: Stanley M. HORTON, ed. Systematická teologie. Albrechtice: Křesťanský život. ISBN 978–80–7112–069–8. Strana 637.
10 BUBIK, Rudolf, 2001. Slavná budoucnost Božího lidu. Albrechtice: Křesťanský život. ISBN 978–80–7112–063–6.
Strana 113–14.
11 McGEE, Gary B., 2001. Historické pozadí. In: Stanley M. HORTON, ed. Systematická teologie. Albrechtice: Křesťanský život. ISBN 978–80–7112–069–8. Strana 41; Srov. 7. kapitolu v HORTON, Stanley M., 1977. What the Bible says about the Holy Spirit. Springfield, MO: Gospel Publishing House. ISBN 978–0–88243–640–1; Dispenzacionální výklad Sk 2,16 naleznete v: ICE, Thomas, 2009. Dispensa­tional Hermeneutics. Liberty University Article Archives [online]. 115. Strana 10; FRUCHTENBAUM, Arnold G., 2000. Israelology (Part 6 of 6). Chafer Theological Seminary Journal. 6(3). Strana 63.
12 KEENER, s. 534 (ebook).
13 WILLIAMS, J. Rodman, s. 360–370.
14 BUBIK, Stanislav, 2016. Kdy bude konec světa – Stanislav Bubik [online]. 2016. CBH PRAHA. https://www.youtube.com/watch?… ; WOJNAR, Bohuslav, 2017. V očekávání požehnané naděje (1. díl) [online]. 2017. AC, KŘESŤANSKÉ CENTRUM. https://www.youtube.com/watch?…; FRANC, Aleš, 2017. Vytržení. Vytržení? Vytržení! Biblická apologetika [online]. Dostupné z: http://apologet.cz/?….
15 ERICKSON, s. 147.
16 KEENER, 544 (ebook).
17 Takto např. SPILSBURY, Paul, 2005. Trůn, beránek a drak: výklad knihy Zjevení Janova. Přel. Dan DRÁPAL. Praha: Návrat domů. ISBN 978–80–7255–111–8. Strana 81–85.
18 ERICKSON, s. 86.
19 RIDDLEBARGER, Kim, 2003. A case for amillennialism: understanding the end times. Grand Rapids, MI: Baker Books. ISBN 978–0–8010–6435–7. Strana 116; Běžnou odpovědí je, že pouze druhé vzkříšení je fyzické, protože znovuzrození křesťané, kteří byli vzkříšeni zatím jen duchovně, stále podléhají smrti a sami čekají na fyzické vzkříšení.
20 RIDDLEBARGER, s. 32.
21 ERICKSON, s. 62.
22 KIK, J. Marcellus, 1991. Eschatology of victory. P & R Publishing. ISBN 978–0–87552–313–2. Strana 4.
23 HORTON, „Poslední věci“, 634–5. FRANC, Aleš, 2017. Skrytá tvář teonomismu. Biblická apologetika [online]. Dostupné z: http://www.apologet.cz/?…. FRANC, Aleš, 2009. Ujme se církev vlády nad světem? Zápas o duši. 101. Strana 29.
24 ANNACONDIA, Carlos, 1998. Listen to me, Satan! exercising authority over the devil in Jesus’ name. Lake Mary, FL: Charisma House. ISBN 978–0–88419–524–5. Strana 39.
25 FRANC, Aleš, 2013. Teologické kořeny a současná teologie Nové apoštolské reformace [online]. Praha. Univerzita Karlova v Praze, Husitská teologická fakulta. Dostupné z: https://goo.gl/bYwWNW. Strana 35, 201.
26 McGEE, „Historické pozadí“, s. 43.

Článek „Stručný přehled názorů na milénium“ okomentován 3×

  1. Děkuji za odpověď, ani jsem ji nečekal :-)

    Jenom dvě poznámečky:

    ad 1) Můj problém s dispenzacio­nalismem spočívá v jeho výkladu SZ proroctví. Uznávám, že na to jde letniční teologie našroubovat, ale je to podle mě manželství bez lásky. Letniční věří v přítomné naplnění uzdravení, spasení a křtu v DS.

    To je mi jasné. Nicméně toto „našroubování“ je podle mne letničním vlastní a jedná se o „láskyplné manželství“; zamilovanost takřka na první pohled :-)

    ad 2) Jakmile vejde plný počet pohanů, vejdou i oni, ale jen na základě milosti a navíc jen proto, že jsou Bohu milí pro své otce. Jenže co se pak stane, až budou naroubováni?

    Nevím, zda tomu správně rozumím, ale tato poznámka by znamenala, že etničtí Židé jsou na úrovni pohanů. Co se týká důsledků pro spásu, pak jistě ano, ale mám za to, že NZ jasně rozlišuje i mezi „padlým Izraelem“ a „pohany“. Např. Ga 2,15 a konečně i celý kontext Ř 11. No, a až budou naroubováni, bude to vzkříšení z mrtvých (Ř 11,5). Jinak samozřejmě existuje jen jeden Boží lid dle stejné smlouvy (Ř 10,12) resp. jedno tělo (Ef 3,5–6).

    Já osobně vidím problém v tom, že lidé často nepromýšlejí dané věci na základě Písma, natož historie. Napnou do svých plachet vždy nový vítr – viz Miháľova kniha – a vůbec neřeší, že to neodpovídá ani systému, kterému „oficiálně“ věří. Když se k tomu (speciálně pro letniční) ještě přidá nějaké osobní zjevení a sugestivní svědectví, úspěch bývá zaručen. Toto uměl velmi dobře zužitkovat Rudek, dodnes v mnohém můj vzor, který si takto vypomáhal, když byl v exegezi v úzkých. Měl to jednoduše zjeveno… Právě za to byl již dříve otevřeně kritizován Bohluslavem Wojnarem. Ale to je asi všeobecnější problém, proti kterému nejsme svým způsobem nikdo imunní.

    Jsem ale zvědav, zda to otisknou. Podle mého názoru nikoliv, nebo jen po rekonstrukci.

  2. Měl bych k tomu možná tři malé poznámky.

    1. Být letničním bývá obvykle spojeno s členstvím v letniční církvi. Proto podle mne Craiga Keenera, Rodmana Williamse ani Aleše France nelze považovat za letniční. První dva letničními, pokud vím, nikdy nebyli a posledního zase nechtějí letniční (protože byl až moc letničním) a netřeba ho zmiňovat. U Stanislava bych si pak všiml i jeho (minimálně implicitního) dominionismu https://youtu.be/zdTMYioChXg.
    2. Také si myslím, že dispenzacionalismus (v letniční podobě) patří dnes již ke kvintesenci klasického pentekostalismu. Idea „Krista, přicházejícího krále“ (i když to není vyjádřeno přímo) má zejm. dnes vztah k této pozici.
    3. Ve schématu trochu postrádám vysvětlení „midtribulaci­onismu“, který snad umožňuje zakusit jak soužení, tak obnovu zanechaného Izraele.

    Já také věřím v obnovu etnického Izraele a návratu Krista k vysvobození Jeruzaléma, což se zdá být v protikladu se ztotožněním vytržení s druhým příchodem Krista. Ale dnes nemám vnitřní potřebu mít stoprocentní soulad všech zdánlivě jednoznačných a přesto i zdánlivě protichůdných eschatologických pasáží v uceleném leporelu. A to, i když věřím ve vnitřní integritu neomylného biblického zjevení. Pozoruji, že například Otakar Vožeh (Rakato z NotaBene) bude zastávat dispenzaciona­lismus, protože to učí jeho církev, a neokalvinisté zase amilénialismus, protože čtou Zápas o duši. Podobně absolventi různých škol se obvykle přiklánějí k tomu, v čem byli vyučeni: http://www.guidetoseminary.com/…parison.html

    Zatímco v christologii a trinitologii se budu hlasitě hádat, zde – až na adventistické nebo charismatické hereze – mne tyto systémy nechávají již celkem v klidu. Zřejmě bych si do kolonky eschatologie zapsal: „Believes in bodily return and future judgment, otherwise unclear“ or „No statement given concerning the kingdom, His coming, or future judgment.“

    • Tento článek jsem psal se čtenáři ŽvK před očima. Midtribulacio­nismus, částečné vytržení, atp. jsem vypustil s ohledem na náročnost. Keener a J.R. Williams nejsou letniční, ale mohou se těšit jisté popularitě, zvláště první zmíněný. Keener studoval na AGTS a stále má s bývalými spolužáky čilé kontakty, takže je kolem něj taková ta aureola našince. Pokud jde o Vás a o ostatní, zde letniční identitu chápu spíš jako duchovní a věroučný kompas. Jo, jasně, letniční byli vždycky hodně denominační, ale je mi velmi zatěžko právě takto toto hnutí ohraničit.

      S. Bubik je letniční právě pouze v tom denominačním smyslu :-), čili v tom, že má na denominaci jistý vliv. Ale věřím, že ty ismy v jeho kázáních jsou spíš důsledkem toho, že jeho sub-hnutí (CBH) nepostrádá nic kromě pevné učitelské služby.

      Můj problém s dispenzacio­nalismem spočívá v jeho výkladu SZ proroctví. Uznávám, že na to jde letniční teologie našroubovat, ale je to podle mě manželství bez lásky. Letniční věří v přítomné naplnění uzdravení, spasení a křtu v DS. To jsou všechno koncepty objevující se v SZ zaslíbeních. Právě proto mi to ideově nezapadá do dispenzacionalismu. Pokud tedy je dispenzacionalismus pro letniční typický, pak musím volat po korekci.

      Obnovení etnického Izraele je zcela možné. Otázkou je, zda je Izrael zvláštní Boží lid mimo církev. Podle mě prostě ne. Jakmile vejde plný počet pohanů, vejdou i oni, ale jen na základě milosti a navíc jen proto, že jsou Bohu milí pro své otce. Jenže co se pak stane, až budou naroubováni? Bude tu Kristus jako kmen a na něm různé ratolesti společně jako jedno tělo Kristovo, jeden lid, jedna církev. A navíc, vejití „plného počet pohanů“ se nemusí chápat jako eschatologická událost.

Tento článek komentujte zde